V oblasti latinských měst, v centrální části italského poloostrova, bylo založeno město Řím (podle tradice v roce 753 př. n. l.). Z původní osady na Palatinu se město postupně rozvíjelo a po zrušení monarchie (kolem roku 510 př. n. l.) se stalo republikánským aristokratickým státem, v němž nejvyšší civilní a vojenskou moc vykonávali dva vysoce postavení úředníci – konzuli, volení každoročně.
Šlechta – patricijové – se scházela v Senátu, zatímco prostý lid – plebejci – si v dlouhém boji postupně vybojoval stále větší práva. S upevněním Římské republiky začalo dlouhé a mimořádně vytrvalé období dobývání, jehož cílem bylo zpočátku rozšíření její moci na úkor bezprostředních sousedů a později i za hranice Itálie. Tím si postupně zajistila nadvládu nad Středozemním mořem a vytvořila největší říši starověkého světa, která se rozprostírala přes části Evropy, Afriky a Asie.
V polovině 4. století př. n. l. se rozšiřování římské moci omezovalo na zdlouhavé boje se sousedy – Latiny, Sabiny, Etrusky a Volsci – a na obranu před častými galskými vpády do Itálie. Teprve ve druhé polovině 4. století př. n. l. zahájili Římané ofenzívu proti městům v jižní Itálii, která byla pod řeckou nadvládou. To prostřednictvím Kampánie také podpořilo intenzivnější obchod s kulturně i ekonomicky vyspělejším řeckým světem.
Do tohoto období lze také datovat vznik první římské mince.
Do té doby Římané neznali skutečné peníze ani ve vzájemném obchodu mezi Římany, ani při obchodování se svými sousedy, ale jako platební a směnný prostředek používali dobytek. Z latinského slova zvláštní (zdroj) vzniklo toto slovo peníze, z čehož se později stal obecný latinský výraz pro peníze.
Již kolem roku 450 př. n. l. se v „Zákonech dvanácti tabulek“ vedle dobytka jako platebního prostředku zmiňují také surové kusy mědi.jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct,). Nejstarší nálezy tohoto druhu představují nepravidelné, neopracované kousky kovu. Tento typ se nazývá aes rude („surová měď“), zatímco směs mědi a cínu se nazývá aes infectum (směs mědi).
Postupem času se pod vlivem vyspělejších sousedů začala měď odlévat do prutů. Ty byly zpočátku označeny jednoduchými, žebrovanými symboly a později vyobrazeními zvířat. Takové peníze se nazývají zapečetěno pomocí AES („označená měď“) a má pravidelný obdélníkový tvar.
Kolem roku 289 př. n. l. byla podle vzoru mincí sousedních oblastí Latium, Umbrie, Etrurie a Picenum vyražena první kulatá římská mince z mědi. Kvůli své hmotnosti se jí říkalo aes grave („těžká měď“).
K dohledu nad stavbou zřídil římský stát zvláštní sbor složený ze tří úředníků, který se později stal známým jako třást se, zlato, stříbro, bronz, údery, zranění („tři muži pověření odléváním a tavením zlata, stříbra a mědi“). Tato instituce bude existovat i po pádu republiky.
Základní jednotkou byla eso, která byla rozdělena na 12 částí – od semisa (1/2 asa) na unce (1/12 asa). Tento systém se nazývá duodecimální.
Poté, co Řím uzavřel mír s Galy a Samnity (290 př. n. l.), zaměřil své vojenské úsilí na dobytí řeckých měst v jižní Itálii, mezi nimiž vynikalo zejména Tarentum. Řekové z jižní Itálie požádali o pomoc epirského krále Pyrrha, ale Římané ho po tvrdých bojích (275 př. n. l.) z Itálie vyhnali a v roce 272 př. n. l. se i Tarent dostal pod římskou nadvládu.
Tímto krokem Řím upevnil svou nadvládu v jižní Itálii, což vedlo k ražbě prvních římských stříbrných mincí v Kampánii. Jejich účelem bylo zpočátku konkurovat a následně vytlačit řecké stříbrné mince, které se tam nacházely v oběhu, zejména didrachmu, litru a pololitru.
Od roku 269 (268) př. n. l. lze vývoj římského mincovnictví v období republiky rozdělit do šesti období:
I. 269–222 př. n. l.
(mincovní jednotky: římská didrachma a as – aes grave)
II. 222–187 př. n. l.
(vyskytování římského písma na stříbrných mincích – didrachma)
187–155 př. n. l.
(Zavedení denáru a šestidílného kurzu pro měděné mince)
155–91 př. n. l.
(zavedení nové měrné jednotky pro denár a unciální měrné jednotky pro měděné mince)
59–79 př. n. l.
(Zavedení nominální hodnoty půl unce u měděných mincí)
VI. 79 – 30 př. n. l.
(Dominance denáru a mimořádné ražby mincí během občanských válek)
První třetina
Několik let před dokončením sjednocení italského poloostrova (264 př. n. l.) zavedl Řím kolem roku 269 př. n. l., podnícen potřebami obchodní a politické expanze na Sicílii a v dobytých městech jižní Itálie, nové stříbrné mince. Tyto mince se plně řídily řeckým vzorem a hmotností, zejména didrachma, litra a půl-litra.
Na lícní straně jsou vyobrazeny hlavy božstev (mladý Janus, Mars a Diana), zatímco na rubové straně je nejprve zobrazena přední část koně a později pak velmi rozšířený motiv vlčice s Romulem a Remem.
Na mincích s nižší nominální hodnotou jsou na lícní straně rovněž vyobrazeny hlavy božstev, zatímco na rubové straně jsou vyobrazena zvířata. Z nápisů na rubové straně se vyskytují pouze ROMA a ROMANOM.
Na měděných mincích ze stejného období jsou na lícní straně vyobrazeny hlavy Januse, Apollóna a Diany, zatímco na rubové straně starších emisí je vyobrazen Merkur a na rubové straně pozdějších emisí jsou motivy kol a koní.
Druhá třetina
Po velkých vítězstvích nad Kartágem, s nímž vedl první punskou válku v letech 264 až 243 př. n. l., se Řím stal pánem nejen celé Sicílie, ale také Sardinie a Korsiky, a do konce tohoto období dokončil také dobytí Horní Itálie (222 př. n. l.).
V té době docházelo k postupnému osamostatňování se od řeckého uměleckého vlivu na stříbrné mince typu didrachma a jejich zlomky. Zatímco na lícní straně je stále vyobrazena bezvousá hlava boha Januse, na rubové straně se objevuje nový typ, který, soudě podle vyobrazení kvadrigy (kvadriga) dostalo jméno čtyřvlečka. Tento motiv si zachová svou velkou oblibu i v pozdějším období, a to jak na mincích republiky, tak i císařství.
Na počátku druhé punské války s Kartágem (218–201 př. n. l.) se poprvé objevily římské zlaté mince, jejichž latinský název není spolehlivě doložen. Svou hmotností vycházejí z řeckého statera a půlstatera. Na lícní straně je vyobrazena hlava bezvousého Januse, zatímco na rubové straně je znázorněn mladý muž držící selátko, na které pokládají ruce vojáci shromáždění kolem něj – tato scéna je interpretována jako symbol uzavíraného spojenectví.
V roce 205 př. n. l. byla provedena reforma měděného mincovnictví zavedením tzv. polilibrového standardu. To znamenalo začátek postupného snižování hmotnosti římských měděných mincí, které pokračovalo až do konce republiky prostřednictvím několika dalších snížení.
Zatímco dřívější měděné mince byly odlévány, od té doby se začaly razit, což vedlo také k výraznému zlepšení jejich vzhledu. Na rubu je vyobrazen motiv, který zůstal charakteristickým znakem téměř všech měděných mincí až do konce republiky – příď lodi, symbol římských námořních vítězství.
Obchodní vztahy mezi Římem a oblastí severního Řecka, Epiru a Illyrika vedly v roce 205 př. n. l. k zavedení nového typu stříbrné mince. Podle vyobrazení bohyně vítězství (Victoria) na zadní straně dostaly tyto peníze název vítězství. Victoriatus, ražený v přibližně poloviční velikosti oproti quadrigatu, postupně vytlačil quadrigatus z oběhu, který po skončení třetí punské války (146 př. n. l.) zcela zmizel.
Třetí třetina
Po úspěšném ukončení dlouhé války s Kartágem (201 př. n. l.) se Řím mohl plně věnovat přípravám na konflikt s Makedonií, která představovala hlavní překážku v cestě Říma k dobytí Řecka. Makedonci našli spojence v syrském králi Antiochovi III., avšak toto spojenectví se po nepříznivém výsledku války (192–189 př. n. l.) a podepsání mírové smlouvy v Magnesii u Sipylosu v Malé Asii ukázalo jako nákladné.
Důsledkem této porážky bylo, že Antiochus III. musel postoupit Římu všechna svá asijská území až k pohoří Taurus.
Krátce po uzavření vítězného míru v roce 189 př. n. l. provedl Řím jednu z nejvýznamnějších a nejdalekosáhlejších reforem svého měnového systému. Byla zavedena nová stříbrná mincovní jednotka – denár, pojmenovaná podle znaku X (deset) na lícní straně. Tímto krokem Řím zavedl měnový systém nezávislý na řeckém vlivu, který měl fungovat téměř nepřetržitě po následujících 750 let.
Byly raženy jako části denárů. quinarius (z pět = pět), což představuje půl denáru, a stříbro šest pencí, označené II.S, což znamená dva a půl asu. Zatímco denáry se razily ve velkém množství, quinaria a zejména sestercii se vydávaly v podstatně menších sériích.
V tomto období se objevila také nová série zlatých mincí, jejíž latinský název není znám. Na lícní straně je vyobrazena hlava boha Marse, zatímco na rubové straně je zobrazena orlice držící v pařátech blesk. Jako hodnotové značky jsou na mincích vyraženy číslice IX (60 as), XXXX (40 as) a XX (20 as).
Ke konci tohoto období se na lícní straně denárů objevuje stálý motiv hlavy bohyně Romy s přilbou, zatímco na rubové straně jsou vyobrazeni Dioskurové na koních. Tyto motivy doplňují monogramy mincmistrů.
Čtvrtá hodina
Po rozpadu makedonského státu (165 př. n. l.) se celé Řecko dostalo pod římskou nadvládu. V důsledku následného hospodářského rozmachu římský stát v roce 155 př. n. l. sjednotil hmotnost denáru a jeho dílčích jednotek na přibližně 4, respektive 2 gramy.
Zatímco vyobrazení hlavy bohyně Romy zůstalo na lícní straně všech stříbrných mincí téměř až do konce tohoto období, postava Dioskura na rubové straně byla nejprve nahrazena vyobrazením dvojice koní (velký), a dále také čtyřspřeží (kvadriga), nad nímž bděla bohyně vítězství. Hmotnost denáru pak zůstala nezměněna až do konce republiky (31 př. n. l.).
Kolem roku 135 př. n. l. byly opuštěny dlouho zavedené motivy na rubové straně stříbrných mincí. Namísto kvadrigy se na denárech začaly objevovat nejrůznější motivy z každodenního života, mytologie a zvířecí říše.
Brzy se na mincích poprvé objevila úplná jména mincmistrů. V důsledku toho starší numismatická literatura interpretovala tuto emisi jako ražbu jednotlivých římských rodin a označovala ji jako „rodinné peníze“.
Měděné mince přešly po dalším snížení hmotnosti na tzv. unciový standard (kolem roku 135 př. n. l.).
Po vítězství nad Kartágem a jeho zničení ve třetí punské válce (149–146 př. n. l.) se římské mincovnictví rozšířilo na území bývalého kartáginského státu v Africe. Řím poté pokračoval v rozšiřování své moci prostřednictvím válek v Galii a Hispánii.
Vzhledem k vysokým nákladům na tyto války byly v jižní Itálii a v Galii znovu otevřeny mincovny, aby bylo možné platit armádu. Po skončení válek byl počet mincoven opět snížen na dvě – v Římě a v jižní Itálii.
Pátá hodina
Během relativně krátkého období pouhých třinácti let (91–79 př. n. l.) prošel římský měnový systém řadou významných změn.
Během povstání italských spojenců, kteří se snažili osvobodit od římské nadvlády, byla ražena speciální italská mince. Tyto mince byly typem i hmotností velmi podobné soudobým římským mincím, avšak nápisy na nich byly zapsány v osko-umbrijském písmu a vyznačovaly se zejména silnou propagandistickou symbolikou na rubové straně. Zobrazovaly například scény, v nichž italský válečník probodává římskou vlčici, která leží pod ním na břiše.
Aby potlačil toto nebezpečné povstání, byl Řím nucen razit velké množství stříbrných denárů, jimiž platil četné mobilizované vojáky. Za tímto účelem byly v oblastech vojenských operací zřízeny také speciální vojenské, neboli polní, mincovny. Povstání bylo nakonec potlačeno po necelých třech letech (91–89 př. n. l.).
Po skončení této „občanské války“ čelil Řím závažné finanční krizi, která vedla k definitivní změně systému měděných mincí. Zvláštním zákonem byl zaveden nový, takzvaný polounciální standard, který platil pouze do roku 80 př. n. l.
Měděné mince, které se stále častěji používaly pouze v místním obchodu, postupně ztrácely na významu ve státě, jenž se stal největší mocností tehdejšího světa. Proto byla jejich ražba kolem roku 80 př. n. l. definitivně ukončena.
Od té doby až do konce republiky se vedle příležitostných emisí zlatých mincí nepřetržitě razily stříbrné mince, především denáry. V tomto období se objevily také denáry se zoubkovaným okrajem, podle nichž získaly svůj název. zubatý.
Neustálé občanské konflikty mezi senátorskou (patricijskou) a lidovou (plebejskou) frakcí se rozšířily téměř do všech částí římského státu. Vzhledem k nutnosti financovat a zásobovat soupeřící armády byly v vojenských táborech zřizovány takzvané vojenské mincovny římských mincí, a to nejen v Hispánii a Galii, ale také v Řecku a Malé Asii. Za těchto okolností nechal patricijský diktátor Sulla razit také zlaté mince. zlatý.
Šestá hodina
V závěrečném období Římské republiky (79–31 př. n. l.), které se vyznačovalo téměř nepřetržitými občanskými válkami, v oběhu téměř výlučně dominoval denár. Standardní denáry (bez zoubkovaného okraje) razila římská mincovna, zatímco zoubkované denáry (zubatý) v italských mincovnách, zatímco legionářské denáry se razí ve vojenských mincovnách v oblastech vojenských operací.
Mince z tohoto období se vyznačují velkou rozmanitostí motivů, zejména na rubové straně, kde se často projevuje vysoká úroveň řemeslného zpracování a výrazný umělecký cit rytce.
Mezi zlatými mincemi vyniká. zlatá mince, která se vyznačuje svou hmotností (kolem 10 gramů) a kvalitou zpracování, zejména pak portrétem. První takové zlaté mince nechal razit Gnaeus Pompeius na Východě kolem roku 60 př. n. l. a po Caesarově smrti (44 př. n. l.) nechali členové druhého triumvirátu – Octavian (pozdější císař Augustus), Marcus Antonius a Lepidus – razit o něco lehčí aureusy až do rozpadu republiky.
Po skončení galské války (54–51 př. n. l.) se první triumvirát rozpadl v důsledku konfliktu mezi Cézarem a Pompeiem (50 př. n. l.). Krátce nato byl Caesar prohlášen za diktátora, což se odrazilo i na jeho mincích z roku 49 př. n. l. Po Pompeiově smrti v roce 48 př. n. l. a porážce jeho stoupenců se konal Caesarův triumf, na který v roce 44 př. n. l. navázala jeho násilná smrt.
Mincovnictví tohoto období si stále zachovává základní rysy republikánské ikonografie, avšak s přesunem skutečné moci ze Senátu na triumvirát a jemu podřízené struktury dochází k novým ikonografickým změnám. Nejvýznamnější z nich je častý výskyt portrétů vládců na lícní straně, což bylo dříve spíše výjimečné. Vedle rozpoznatelné hlavy Julia Caesara, korunované vavřínovým věncem, se na mincích objevují také portréty jeho stoupenců a nástupců, stejně jako jeho politických protivníků, jako byli Brutus a Cassius.
Kromě mincí ražených v Římě byla velká část římských peněz v období od Caesarovy smrti až po vznik Římské říše (30 př. n. l.) vyráběna také v provinčních mincovnách, a to od Galie přes Řecko až po Malou Asii. Tyto mince se typově neliší od mincí ražených v Římě, neboť je vyráběli římští řemeslníci pro potřeby vojenských velitelů a provinčních správců.
Jména ražitelů se stále objevují na lícní nebo rubové straně mince. Počet dozorců v římské mincovně Julia Caesara byl zvýšen ze tří na čtyři, ale tato změna netrvala dlouho, neboť již v roce 36 př. n. l. Octavianus jejich počet opět snížil na tři.
Denár si udržel svou dominantní roli až do konce republiky, ačkoli se vedle něj občas razily také stříbrné quinarii a sestertii. Tyto mince přežily konec republiky (31 př. n. l.) a razily se i během Římské říše.
Autor: Bartol Zmajić
Zdroj: Zpravodaj Chorvatské numismatické společnosti, ročník III, č. 7, Záhřeb, 1965.
Sestavil: Zlatko Viščević
Obrázky: Skupina pro klasickou numismatiku, Vitrína na mince – Státní muzea v Berlíně.
Text původně napsal Bartol Zmajić a byl publikován v bulletinu HND. Pro účely zveřejnění na portálu NumizmatikaNET byl text upraven tak, aby odpovídal současným jazykovým normám, a doplněn o obrázky mincí.
