Autor předkládá svůj názor na nově objevený denár slovinského bana, ražený za vlády vévody Štěpána z Anjou. V článku rovněž komentuje teorie týkající se tohoto denáru, které ve své studii „Anjou István herceg szlavón pénzei“ předložili Szilveszter Gerlovics a Ferenc Soós.
Před několika lety byl asi deset kilometrů severně od Sremské Mitrovice objeven dosud neznámý exemplář denáru slavonského bana. Tento nález byl poprvé představen široké veřejnosti v článku publikovaném v Numismatický časopis, CVI–CVII (2009–2010), autory díla jsou Szilveszter Gerlovics a Ferenc Soós. Jeho rub je, kromě mincovního znaku, identický s rubem denáru raženého pro knížete Štěpána z Anjou (1350, 1353–1354), který je připisován banu Nikolovi Banfimu (1353–1356). Dosud jediný známý exemplář tohoto denáru byl nalezen poblíž Klisy a je uložen ve sbírkách Slavonského muzea v Osijeku. Na rubu obou denárů je zobrazena korunovaná přilba otočená doleva, zdobená pštrosí hlavou držící v zobáku podkovu, s pštrosím peřím po obou stranách. Jedná se o erb Anjouovců a identické vyobrazení lze spatřit na maďarských mincích již za vlády Karla Roberta (1301–1342).1 Na exempláři ze Slavonského muzea se vedle přilby nacházejí zkratky nI-BA, které čteme jako: Nicolaus Banus, a na nově objeveném exempláři se zkratky P-E nacházejí vlevo a vpravo od přilby.
Nápis na lícní straně tohoto denáru jednoznačně potvrzuje, že se jedná o denár slovinského bana. Je také totožný s nápisem na jediném dosud známém exempláři, který zní: M DS P SCLAVONIAM, což by se mělo číst jako: Mince vévody Štěpána pro Slavonii – peníze vévody Štěpána za Slavonii.2
Ve středním poli prvního denieru je lilie, častý symbol dynastie Anjou, a na „novém“ denieru je střední pole vyplněno štítem ve tvaru srdce, který je rozdělen na čtyři pole. Levé horní pole štítu je vyplněno čtyřmi liliemi, pravé dolní pole třemi liliemi, zatímco pravé horní a levé dolní pole mají vodorovné pruhy představující maďarský erb dynastie Árpádovců. Výše uvedení autoři identifikovali tento erb jako erb vévody Štěpána na základě voskové pečetě jeho listiny ze dne 12. srpna 1350.,3 který je uložen v krajském archivu v Sopronu. Na zmíněné pečetě jsou pole ve štítu znázorněna zrcadlově, tj. obráceně.
Denár má průměr 15 mm, což odpovídá denáru ze Slavonského muzea; jeho hmotnost je 0,59 g a ryzost stříbra je přibližně 800/1000.4
Vzhledem k tomu, že vévoda Štěpán jmenoval v roce 1353 Nikolu Banfiho banem celé Slavonie a Chorvatska, musel být denár se zkrácením nI-BA ražen v tomtéž roce, nejpozději však v roce následujícím. Pokud předpokládáme, že provozní postupy slavonské mincovny zůstaly od jejího založení až do doby, kdy Nikola razil své denáry, nezměněny – což znamená, že mincovna fungovala od svátku sv. Martina (11. listopadu) do konce roku –, lze zmíněný denár poměrně přesně datovat do roku 1353. v tomto roce, neboť vévoda Štěpán zemřel 9. září 1354. Od září do svátku svatého Martina měli mincovníci dostatek času na výměnu raznice pro nové denáry. Zajímavé je, že důkaz o této praxi, či spíše o datu ražby, máme ze smlouvy, v níž ban Nikola během svého prvního funkčního období (1343–1346) pronajímá záhřebskou mincovnu mistrovi Jakubovi na jeden rok.5 Je třeba také zmínit, že smlouva byla uzavřena na svátek svatého Martina, 11. listopadu 1344.
Pro určení a datování tohoto nově objeveného denáru navrhli výše uvedení autoři čtyři teorie.
Podle první teorie autoři datují tento denár do roku 1350, do období vlády Bana Pavao Ugala, takže zkratka P-E by znamenala: zkratka P – Ban Pavao a zkratka E – Elizabeta, matka vévody Štěpána a krále Ludovika.
Podle druhé teorie se autoři domnívají, že vzhledem ke své mimořádné vzácnosti byly oba Štěpánovy denáry raženy jako pamětní mince k příležitosti jeho nástupu do vévodské funkce. Třetí teorie předpokládá, že vévoda Štefan se v návaznosti na měnové reformy svého bratra Ludvíka I. pokusil zavést ve Slavonii nový měnový systém. Poslední teorie naznačuje, že denár se razil od roku 1353 a že sigla by představovala: P – mincmistra Petra Ligeria a E – Endreho Kempeliniho, hraběte z budínsko-ostrihonské komory.
V této souvislosti bych se nejprve zaměřil na teorie výše zmíněných autorů, které osobně považuji za méně pravděpodobné.
Žádný z těchto denárů nevykazuje žádné konkrétní znaky, které by je zařadily mezi pamětní mince. Žádný z nich neoslavuje vévodský titul; naopak, ten je v nápisu pouze naznačen, kde se objevuje jako zkratka, a jako takový zůstal dlouho nepoznán a nespojen s vévodou Štěpánem. Reverz těchto denárů je běžný a vyskytuje se i na maďarských denárech. Avers Mikulášova denáru s velkou lilií ve středním poli se již objevuje na denárech Karla Roberta. Avers nově objeveného denáru se štítem ve tvaru srdce je rovněž běžný na mnoha maďarských denárech jak z dřívějších, tak z pozdějších dob. Jeho výjimečnost vyplývá výhradně ze specifické povahy samotného erbu, respektive z kombinace jeho ornamentů. Samotná vzácnost těchto exemplářů ještě nutně neznamená nic zvláštního. Budoucí nález by mohl tuto situaci zcela změnit. Jejich vzácnost, stejně jako u všech ostatních denárů slavonských bánů z doby krále Ludvíka I., může souviset s něčím, co nemá přímou souvislost s počtem ražených exemplářů, a to konkrétně se situací v království a novou měnovou praxí. Ludovik jistě potřeboval peníze, vzhledem k četným válkám, kterých se účastnil po celé Evropě. Nebyl však ani prvním, ani posledním králem, který se ocitl v takové situaci, ani nebyl jediným, kdo v té době přistoupil k měnové reformě. Jako absolutní vládce měnové politiky mohl velmi snadno přijmout opatření k získání větších příjmů, což vedlo ke zvýšení daní; Mezi ně patřilo zvýšení počtu mincoven, což zase přinášelo větší zisk; snížení vnitřní hodnoty, či kvality, mincí; zvýšení směnného kurzu při každoroční výměně starých mincí za nové; a tak dále. Většina těchto opatření byla v rámci jeho reformy skutečně provedena. Jako vždy taková opatření vyvolala vlnu odporu, ale v Uhersku se mu podařilo většinu reforem prosadit. Situace ve Slavonii však byla odlišná. V roce 1350 Ludvík jmenoval Štěpána vévodou celé Slavonie, Chorvatska a Dalmácie. Vévoda Štěpán zůstal v Budíně, zatímco Ludvík byl pryč. Štěpán se téhož roku vzdal svých vévodských povinností, aby nastoupil do jiné funkce, a vrátil se až v roce 1353, kdy se jako vévoda opět usadil v Záhřebu.6 Následně, v roce 1351, vydal Ludvík výnos, jehož článek 12 obsahoval toto ustanovení: „Příjmy komory našich šlechticů z území mezi řekami Drávou a Savou, jakož i z okresů Požega a Vukovar, musí být odváděny společně s příjmy ostatních šlechticů našeho státu. Proto od nynějška a v budoucnu nesmějí být obtěžováni kvůli placení kunoviny, běžně nazývané bansul, ale mají být zcela osvobozeni od výběru jakýchkoli dalších poplatků, které byly dosud placeny, stejně jako naši ostatní šlechtici v jiných regionech.“7
Z dekretu jasně vyplývá, že Ludovikovým záměrem bylo zrušit ve Slavonii veškeré poplatky banu, konkrétně kunovinu, která v té době činila 12 denárů, a daň ve výši sedmi denárů, což dohromady představovalo 19 denárů ročně, a nahradit je daní z Královské komory (mincovny), která činila 18 denárů ročně. Tato reforma samozřejmě znamenala zrušení banovy, respektive vévodovy komory a mincovny. To by vedlo ke snížení daní, k čemuž však nedošlo, jak je patrné z dokumentu ze dne 25. července 1364. V něm král žádá zagrebského biskupa Štěpána, který je zároveň generálním vikářem celé Slavonie, aby se za něj přimluvil za zavedení jednotné královské měny ve Slavonii.8 O tom, že se mu to nepodařilo, svědčí výnos královny Marie, který teprve v roce 1384 zrušil denáry slavonského bana a nařídil razit královské mince v záhřebské mincovně pod dohledem mistra Simona de Talentis a Francouze Aczoma.9
Je zřejmé, že během těchto 20 let musela ve Slavonii obíhat nějaká forma peněz, a to nepochybně denár slavonského bana, avšak dnes neznáme ani jeden takový exemplář. Vše výše uvedené naznačuje, že v měnové politice došlo k nějaké změně. Ze složení všech dosud nalezených skupin nálezů denárů slavonského bana, s výjimkou nálezů denárů připisovaných Nikolu Omodejevovi, je patrné, že se vyskytovaly různé typy denárů, často s věkovým rozdílem až dvacet let. V Uhersku zákon nařizoval povinnou výměnu starých mincí za nově ražené, zatímco ve Slavonii platila takzvaná „sedmidenárová daň“, která zajišťovala státní pokladně příjmy, aniž by bylo nutné neustále snižovat kvalitu mincí (ryzost stříbra) za účelem zisku z výměny mincí. Ve Slavonii tedy nebylo nutné měnu měnit každý rok, mince tak zůstávaly v oběhu déle, čímž se nepřímo zachovávala důvěra v mincovnu.
Právě proto se v pokladech slovinských banovských denárů objevují mince z různých let, neboť byly v oběhu na stejné úrovni. Je těžké říci, zda některé z Ludovikových měnových reforem, například zrušení sedmidenárové daně, Nebo, jak jsme již zmínili, k pronájmu mincoven cechovním mistrům, kteří poté prosazovali povinnou každoroční výměnu mincí, aby získali „levnou“ surovinu pro ražbu nových mincí. Tím jsme zároveň vyjádřili svůj názor na třetí teorii zmíněné práce, v níž autoři naznačují, že tyto denáry mohly být zkušebními ražbami vévody Štěpána, jimiž navazoval na měnovou reformu svého bratra Ludovika a chtěl ve Slavonii zavést nový měnový systém. Jak jsme viděli, pokus o měnovou reformu ve Slavonii nebyl ani o deset let později dosud uskutečněn.
Domnívám se, že autoři jsou s ostatními dvěma teoriemi na správné cestě. Vzhledem k tomu, že záhřebská mincovna byla v té době již asi deset let pronajata, lze předpokládat, že podle maďarského vzoru někteří komorní hraběte a mincmistři umisťovali své iniciály jako sigla na denáry, které razili. To by nemělo být vnímáno jako sebepropagace, ale spíše jako povinnost uložená panovníkem, neboť sigla lze přirovnat k podpisu odpovědných osob, které musí zaručit přesně stanovenou kvalitu a množství mincí. Je třeba prověřit, zda se skutečně jedná o ty samé osoby, které autoři uvádějí.
Ze všech výše zmíněných teorií se domnívám, že nejvěrohodnější je ta, podle níž byl nově objevený typ denáru ražen Banem Pavao Ugalem. V roce 1350 král Ludovík jmenováním svého bratra Štěpána vévodou obnovil instituci Slavonského vévodství. Ve stejném roce jmenoval vévoda Štěpán Pavao Ugalu, svého věrného protonotáře a královského soudce, banem Slavonie a Chorvatska.10 Že Štěpán měl v bana Pavla důvěru, vyplývá z dokumentu ze dne 22. srpna 1350, v němž ban na královském dvoře posuzuje pravost určité listiny v rámci soudního sporu.11 Právě jeho diplomatická činnost je nepochybně důvodem, proč se dochovalo jen málo dokumentů z doby jeho banství. Již jsme zmínili, že pečeť vévody Štěpána z roku 1350 nese erb identický s tím, který je vyobrazen na lícní straně nově objeveného denáru slavonského bana, a na rozdíl od denáru raženého pro bana Nikolu to tento denár jistým způsobem přibližuje k roku 1350. Stojí za zmínku, že by se tím rovněž zachovala tradice, podle níž denáry nesou siglu bana, pro něhož je mince ražena, v tomto případě bana Pavla Ugaly. Monogram E, který by podle této teorie představoval Alžbětu, matku vévody Štěpána, také dává smysl, jelikož jak Štěpán, tak Ludvík byli v té době nepřítomni. V každém případě si odpověď na otázku, kdo razil tento nově objevený typ denáru – který po dlouhé době definitivně rozšiřuje korpus chorvatské numismatiky – vyžaduje další výzkum.
Autor děkuje panu Szilveszterovi Gerlovicsovi za poskytnutí fotografie a za souhlas s jejím zveřejněním v tomto článku.
Poznámky
1. Truhelka, Ćiro, Slavonian Banovci, s. 86.
2 Ć. Truhelka to nesprávně interpretoval jako: Moneta DuciS Per Sclavoniam, Slavonian Banovci, s. 85.
3 Gerlovics, Szilveszter / Soós, Ferenc, Slovanské mince knížete Štěpána z Anjou, s. 2–3.
4 Tamtéž, s. 6.
5 Smlouva byla prodloužena i na následující roky; viz: Truhelka, Ćiro, Slavonski banovci, s. 21–22, 156.
6 Horvat, Rudolf, “Dějiny Chorvatska: Kniha I: od nejstarších dob do roku 1657”, Záhřeb, 1924, s. 115.
7 Klaić, Vjekoslav, Dějiny Chorvatů, sv. 3, s. 32–33.
8 Truhelka, Ćiro, Slavonští banové, str. 23.
9 Tamtéž, s. 24.
10 Diplomatický sborník Království Chorvatska, Dalmácie a Slavonie: sv. 11, dok. 490, s. 592–594; viz také: Hálasz, Éva B., Diplomatická analýza listin slavonských banů v období 1323–1381. ročník, sbírka OPZ HAZU, 27 (2009), s. 47.
11 Tamtéž, s. 55.
Literatura a zdroje
Diplomatický sborník Království Chorvatska, Dalmácie a Slavonie / Codex diplomaticus Regni Croatiae, Dalmatiae et Slavoniae, sv. 11, Záhřeb, 1913.
Dolenec, Irislav, Chorvatská numismatika od počátků až po současnost, Záhřeb.
Gerlovics, Szilveszter / Soós, Ferenc, Slovanské mince Štěpána, vévody z Anjou, Numismatic Journal, CVI–CVII, Budapešť, (2009–2010).
Hálasz, B. Éva, Diplomatická analýza listin slavonských banů v období 1323–1381, sbírka OPZ HAZU, č. 27, Záhřeb (2009).
Horvat, Rudolf, Dějiny Chorvatska: Kniha I: Od nejstarších dob do roku 1657, Záhřeb, 1924. Klaić, Hope, Dějiny Chorvatů ve středověku, Záhřeb, 1990.
Klaić, Vjekoslav, Dějiny Chorvatů, sv. 3, Záhřeb, 1981. Rengjeo, Ivan, Sbírka středověkých mincí Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny, Graz, 1959.
Szekely, György V., Slavonské mince z období Banningu, Archeologické disertační práce, řada II, č. 8, Budapešť, 1980.
Truhelka, Ćiro, Slavonian Banovci, Glasnik Zemaljskog muzeja, Sarajevo, 1897.
Autor: Robert Smajlagić
Zdroj: Numismatic News, č. 65, Záhřeb, 2012.
Článek byl publikován v časopise „Numismatic News“ jako původní vědecká práce a je zde přetištěn se souhlasem autora, za což mu děkujeme.
